Po roce 1549 zde byl snad zřízen „soud nad apelacemi,“ uvádí část kniha Pavla Vlčka „Umělecké památky Prahy“ a doplňuje: „zmiňovány jsou tu krámce, obecní sklepy a lékárna, také sklady a prodej pláten, vinný šenk (později, od 1687 i pivní).“
„V místech, kde probíhal čilý obchodní a společenský ruch, nemohla samozřejmě chybět ani hospoda,“ uvádí publikace „Pražské domy vyprávějí“ Josefa a Evy Hrubešových a pokračuje: „Kupci rádi svlažili po dlouhé cestě vyprahlá hrdla anebo zapili výhodný obchod. Zajímavé je, že se zde dříve zásadně nečepovalo pivo, pouze víno. Změna nastala až ve druhé polovině 17. století, kdy v roce 1662 staroměstská obec koupila libeňské panství s velkým pivovarem a bylo potřeba zajistit trvalý odbyt tohoto pěnivého moku. Šenk býval většinou dáván do nájmu s tím, že o polovinu zisku nebo případné ztráty se dělil nájemce s majitelem, staroměstskou obcí.
Hospoda ve Staré rychtě měla dva sály, velký a malý. V tom velkém bývaly o nedělích pořádány šermířské turnaje; ty vedl až do začátku 17. století pražský nožířský cech, v kterém působili i šermíři. V roce 1606 však vznikl samostatný cech šermířů, takže poté tento druh zábavy probíhal pod jinou záštitou. Za hezkého počasí se tato atraktivní podívaná odehrávala na prostorném nádvoří Staré rychty. Šermířské kolbiště bylo obehnáno plůtkem a diváci seděli na lavicích okolo. Ti movitější a panstvo z vyšších kruhů měli svá divácká stanoviště na pavlačích domu. Ze šermování před obecenstvem byly předem vyloučeny osoby opilé a laici, neboť pak „k chromotě, k slepotě či jiným nebezpečným úrazům přicházeli.“
Další atraktivitou ve výše uvedených prostorách Staré rychty byli též četní kejklíři, komedianti, artisti a výstupy se cvičenými zvířaty. Hostovaly zde též četné divadelní společnosti včetně zahraničních, různé úrovně a se širokým repertoárem. Dokonce se zde konala i divadelní představení. Všechna představení musela být řádně povolena, buď od místodržitelství, nebo od magistrátu.“